Obědváme s Čundou

Je jistě všobecně známo, že podle jedné z tradičních verzí Siddhártha Gautama zemřel v Kušinagarí ve věku 80 let poté, co pojedl pokrm, který mu ve svém domě předložil jeho stoupenec kovář Čunda.

Nebo to snad není všeobecně známo? On má člověk často ten problém, že když něco ví, tak si myslí, že to vědí i všichni ostatní. Ale občas se stane, že druzí nevědí. Tak já se o tom příběhu rozepíšu... Tuším, že pro většinu čtenářů to bude nošení sov do Athén, ale co kdyby někdo náhodou nebyl plně v obraze.

Siddhártha je znám spíš pod jménem Buddha. Buddha znamená probuzený. Buddha s velkým B, to je právě jen Siddhártha. Buddhou s malým b se podle tak řečeného buddhismu může stát každý, kdo se probudí k plnému duchovnímu životu. Ale to jen tak okrajově...

Zajímavé je, že Čunda se nestal buddhistickým Jidášem. Nikdo jej nikdy nepodezíral, že by Buddhu zlikvidoval otráveným či zkaženým jídlem úmyslně. Zato existují dvě verze o tom, jak se Buddha otrávil.

Podle první přemýšlel o důležitějších věcech, než o tom, co jí. To by odpovídalo jiné tradiční historce. Buddhističtí mniši žijí z milodarů. Co jim kdo dá do jídelní misky, to snědí. Jeden z mnichů se stal buddhou poté, co malomocnému dárci spadl do mnichovy jídelní misky prst. A mnich jej také snědl.

Podle druhé verze Buddha poznal, že je jídlo zkažené. Ale nechtěl urazit dárce. On, zvěstovatel nového náboženství-filosofie, nechtěl urazit kováře Čundu.

Ostatně možná je jen jeden buddhismus, ale hlásaný ve stovkách variant. Některé z nich věří na osud. Ta otrava byla jeho osudem. Když jsem u toho, my, křesťané, bychom o těch variantách mohli vyprávět. Ale to by asi platilo pro každé náboženství.

A konečně existují i další buddhistické školy, které mezi jídlem u Čundy a Buddhovou smrtí nevidí žádnou souvislost. Osvícení lidé. Doslova probuzení... Neobviňují bez jasných důkazů. Že se něco stalo potom, neznamená, že proto. Ale tyhle základní logické poučky přeci každý zná...

Asi jste pochopili, že dnes se budu rozepisovat o náboženství. A o jídle. Chtěl jsem původně reagovat na každý @godfish -ův článek. Ale on už vypustil do světa tři. Já jsem u druhého. Píšu, když u mě myšlenky dozrají. Spíš nahazuji, co mě tak napadalo.

Na vyčerpávající studii se nezmohu. Je to téma neuvěřitelně rozsáhlé. Takže se omezím na takové fragmenty.

Začal jsem na východě s buddhismem. Kde ale končí buddhismus a začíná hidnuismus, džinismus, konfucianismus, šintoismus... Ona se ta náboženství prolínají, zejména v lidové tradiční podobě. Ale že to je i o jídle, na to vemte jed! (Sorry, pane Čundo!) A to by byl článek na moc pokračování.

Tak hurá do křesťanských vod! Ale kde končí judaismus a pohanství a začíná křesťanství? Zejména v lidovém folklóru si ani zkušení religionisté, etnografové a folklorosti nemohou být úplně jisti.

Takže zase ve zkratce. Zatímco hinduisti nejedí krávy a džinisté vůbec nic živého, Židé mají svých 613 zákazů a příkazů, které se také zhusta týkají jídla (kašrut-košer), tak křesťané jsou v jídle celkem nevybíraví. (Vizte Skutky 10,11-16, slavné vidění Petrovo o plachtě plné zvířat, z nichž některá byla rituálně nečistá a Pánovo:"Zabíjej a jez! Co Bůh očistil, neměj za nečisté.")

Islám... No, taky mají halal. Z mého pohledu je přísnější než kašrut. Bez alkoholu. Ale taky bych to bez něj dal. Ale do těchto vod se pouštět už vůbec nebudu.

Večeře Páně. Každý křesťan má na Pánovu památku příkaz pít víno a jíst chléb. Ale opilství a obžerství jsou smrtelné hříchy. Trochu schizofrenní situace. Takže přiměřeně, přiměřeně, přiměřeně... Tak tedy dva křesťanské pohledy na jídlo.

První pohled je víceméně středověký. Tu hříšnou nádobu, lidské tělo, je třeba trápit. Karabáčem, tvrdým ložem, špínou a zejména půstem. Jen houšť a větší kapky. Ztrápené tělo nepodléhá hříšným pudům a svodům. Co jíst? To nejhorší, co je. Jde jen o pár let tady na zemi. Odměnou bude život věčný u Věčné Blaženosti...

Druhý pohled se rodil v renesanci. Lidské tělo bylo stvořeno k obrazu Božímu. Týrat Boží obraz? Ne!!! Pečovat o něj všestranně. Včetně vybrané stravy. Ale co je to ta vybraná strava? O tom jsem psal minule. Pohledy se vyvíjely. A kolik času věnovat péči o duši a péči o tělo?

Tady se nám druhý pohled rozděluje na dva podpohledy. Na katolický a protestantský. Já se narodil jako katolík a přešel k protestantství. Chápu oba. I když ten protestanstský je mi bližší. Pracovat a modlit se. Jíme abychom žili. Ne naopak. Zabývat se příliš stravou... Přiměřeně, přiměřeně, přiměřeně... Kolik to je, přiměřeně?

Na jihu se nachází oblast převážně katolická - Iberský a Apeninský poloostrovy, jih Francie, Balkán... Pravoslavní. Kultura na Matičku Rus přišla z Byzance. Já bych je stravovacími návyky přiřadil ke katolíkům.

A teď protestantský sever - Británie, Skandinávie, Německo. Kde je podle Vás vztah k jídlu srdečnější a jídlo současně i "zdravější"? Má to i náboženský přesah.

Jistě, ledascos se mojí metodologii vymyká. Kam s Irskem? Polskem? Co jsme my, Češi a Slováci? A nepopírám, je tu i zřetel klimatický.

Na jihu se prostírá oblast oleje. Ve středu oblast másla a na severu oblast sádla. Teď ale žijeme v období globalizace. Odvrhneme zvykolsti středu a severu a dovezeme si olivový olej?

Ale to převážení... Je to enviromentálně vpořádku? Neměl by člověk jíst ideálně místní produkty, aby nezatěžoval svoji planetu? Nicméně globální oteplování možná tuhle výhradu odstranní.

Klimatické změny se na naší stravě vůbec podepisují. A průmyslová revoluce také. I jinak, než nastínil @godfish.

Průmysl potřebuje dělníkův čas. Už není prostor, aby mu žena ráno vařila polévku. Dělník si vezme chleba s marmeládou a horký čaj. Kaloricky mu to na práci u stroje stačí. Stejně se čtyřicítky nedožije.

Já vlastně nejím moc. Jenom už nepracuju dvanáct hodin denně na poli, v tom je ta chyba. A nečelím v zimě hladu a třicetistupňovému mrazu.

Jako naše civilizace přešla od zemědělské k průmyslové, v současnosti se nám taky děje změna. Jsme my v Evropě a v Americe ještě průmyslová civilizace? Přecházíme k něčemu technologicko-společensky jinému. K něčemu, co si klade jiné nároky na naši výživu i na samu naši existenci.

Jenomže na to nejsme zvyklí... Moji předkové byli zemědělci. Ještě táta byl vzděláním agronom. Naše rodina ani neukončila vstup do věku průmyslového. A už je tu věk nový. Setrvačnost, to je obrovská síla, nejen u tankeru, ale i v myšlení lidí. Zvyk je železná košile.

Kolik nás takových je? Jak se dá rozdělit Česko? Podle toho, jaká kritéria vezmeme. Společensky A a B. Nebo I a II podle stravování.

Každý žijeme ve vlastním vesmíru. V jednom vesmíru lidé dbají na zdravou výživu, fyzičku a třeba na oblečení, ekologičnost... V tom druhém kvete konzum, péče o sebe je považovana za projev metrosexualismu.

Vesmíry si vzájemně nerozumějí. Nechápou se. K nepřátelství zbývá jen maličký krůček. Těžké to bude, dorozumět se.

Teď se nemodlím. Pracuji. Za mzdu, neboť zaslouží si dělník svoji mzdu. Kdyby se ale na Hive nevyplácela žádná odměna, třeba malá,nezdůvodnil bych si svůj pobyt zde ani před rodinou, ani před sebou.

Tak se nechám překvapit, co bude.

P.S.: Fotka, jak jinak, ze školní jídleny. Za 25,-, co byste chtěli...