Löwitův mlýn a jeho znovuotevření

Pasoval jsem se nedávno do role pražského lokálkáře, který si bude pro Hive všímat, co je v Praze nového. Tak nám zase otevřeli Löwitův mlýn...

Školní rok začal 4.9. v celé České republice. Ale právě tenhle mlýn otevřeli 4.9. jen u nás, V Praze, v Libni.

Toť on! No, on to mlýn už od roku 1872 není... V rámci regulace Vltavy přišel o náhon, tedy o vodu, tedy o samotnou podstatu mlýnářství. A pan Löwit budovu koupil v roce 1883 a dal z ní udělal pekárnu. Ale popořadě.

Takže kde. Pod Libeňským zámkem (Vizte výše.) . Jako doplněk k poplužnímu dvoru. Dnes stojí v Thomayerových sadech, 30 metrů od Rokytky.

Mimochodem, nejbližší socha. JUDr. Jan Podlipný, pražský starosta, advokát, vynikající ústavní právník, poslanec říšského sněmu. Také první starosta České obce sokolské. V čamaře. (To je ten kabát. Odznak slovanské vzájemnosti.) V ruce papír... Němělo by mu z kapsy vykukovat švihadlo?

Ale zpátky do mlýna. Doložen v pramenech k roku 1530. Do současné, barokní, podoby se dostal po roce 1747. Za obléhání Prahy Prusy v rámci Válek o dědictví Rakouské byl totiž totálně zničen.

Teď je tu pobočka Městské knihovny, kavárna, společenské prostory patřící obci. Pár fotek.

První patro. Dnes tedy přízemí. On se terén po roce 1872 zvýšil asi o 3 metry. Knihovna a kavárna. Hezký...

Byl jsem tam dnes krátce před 13.hodinou. Vletěl jsem tam, zuřivě mačkal spoušť a tvářil se, že tak je to normální. Nevyhodili mě. Slušný podnik.

A jsme v přízemí. Tady se mlelo. Teď tu jsou ony společenské prostory, kde jednou proběhne hiveánská konference. Pohled z jedné strany.

Pohled z druhé strany... Z hlavního sálu vedou dveře do různých kamrlíků. V tom, co je vidět, bývala jistojistě černá kuchyně. Pak se z toho udělala chlebová pekárna...

No, můj děda byl mlynář. Takže podobná budova mi napůl patří. Ta naše je větší a starší... Ale v katastrofálním technickém stavu. Tím chci říct, že doktor se orientuje v nemocnici, učitel ve škole a já ve mlýně.

Takže vím, že v tomhle mlejně musela být ještě lednice, sklep, chcete-li. Tam se převodovala trakcemi energie z mlýnského kola na jednotlivé stroje.

Do podkroví jsem tak nějak nepronikl. Měly by tam být výstavní prostory.

Ale teď, o čem tenhle článek vlastně bude. O Löwitově mlýně a Národním divadle. Národní divadlo se slavnostně otevřelo. A vyhořelo. Löwitův mlýn byl v květnu 2002 slavnostně zrenovován. Sdružení SERPENS to tu chtělo rozjet. A v srpnu 2002 přišly povodně. Mlýn byl dlouhodoběji zaplaven do výše střechy. Celá rekonstrukce byla v háji. Mohlo se začít znova.

Začalo se znova. Výsledek předvádím na fotografiích. Hezké... Je ale dobré budovat takové věci v záplavovém pásmu? Mlýn jako stavba pětisetletou vodu vydrží. Je na to stavěný. V tom mám zkušenost. Ale co je v něm, to vezme voda.

Mlýny bývaly poddanské. Když nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn, sebrala nám všechny kola, i tu pilu s vantrokama, tak se pískla mimořádná robota pro všechny mleče a za týden se mohlo mlít zas. Dnes je to větší problém. Robota nám schází...

Ostatně, v obci Panská Lhota na Jihlavsku, v Havlínově mlýně, se robota pořádala ještě v 70.letech 20.století.

Jeden den v roce se bývalí mleči sešli, pan otec vyvalil sud, mlynářka napekla a všichni pak vyčistili kilometrový náhon, prořezali vrbičky a olše... Takový pracovní happening, jak dnes říkáme. Ale mlýn vyhořel, poslední pan otec umřel, mlynářka je v domově důchodců, tradice upadla...

Jo, zpátky, Löwitův mlýn. Doufám, že tentokrát vydrží v provozu déle než necelé tři měsíce...